Slovenská speleologická spoločnosť

Průběžně myslíme na zlepšování zázemí návštěvníků. Ve Zbrašovské aragonitové jeskyně v Teplicích nad Bečvou už nemusí cyklisté vázat kola k zábradlí a i větší skupiny se mají kde schovat před deštěm či posvačit. Díky novému přístřešku v duchu lázeňské architektury. Turisté se mohou přijít do podzemí, kde čarovala kyselka, podívat denně kromě pondělí 9:00–16:00. https://zbrasovske.caves.cz/aktuality/zbrasovske-jeskyne-slavi-100-let-od-zpristupneni-turistum-nadeluji-novy-pristresek (Feed generated with FetchRSS)

Jak jsme na výročce řekli, tak se stalo a druhý dubnový víkend proběhla pracovní akce na naší základně. Pár dnů po návratu z expedice v Rumunském Banátu (o tom článek později) jsem chtěl využít na odpočinek, ale nebylo to možné. Saigonovy zprávy o tom, co je vše potřeba byly neúprosné a tak po všech přípravách

Zažít kulturu v krásné akustice Jeskyně Výpustek a zároveň pomoci? V neděli 19. dubna v 16 hodin se v podzemí u Křtin rozezní hlasy dvou pěveckých sborů – mužského Pěveckého sboru Bratříčci a ženského Pěveckého sboru Píseň. Vstupné je dobrovolné. Výtěžek podpoří Paliativní ambulanci a Mobilní hospic sv. Martina, které pomáhají lidem s těžkou nemocí a jejich rodinám – @Oblastni charita Blansko https://www.facebook.com/events/2833254220356385/ When this happens, it's usually because the owner only shared it with a small group of people, changed who can see it or it's been deleted.(Feed generated with FetchRSS)

Jan „Kelf“ Flek (ZO ČSS 6-21 Myotis), Michal „Cimbál“ Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)   1806 Zemřel František Josef Schwoy (1742–1806), český topograf a historik, který se významně zasloužil o literární zpracování Moravského krasu. Ve svém třísvazkovém díle Topographie von Mähren (1793–94) jako první zaznamenal pověst o Propasti Macoše a věnoval se popisu krasových jevů. Jeho práce inspirovala další badatele a položila základy systematickému zájmu o jeskyně v této oblasti.   1826 Narodil se Jan Nepomuk Soukop (1826–1892), český katolický kněz, spisovatel a jeden z prvních speleologů v českých zemích. Působil ve Sloupu v Moravském krasu, kde se zasloužil o popularizaci místních jeskyní. Ve svých knihách a básních, jako například „Kytečka ze Sloupa“ (1871) nebo „Macocha a její okolí“ (1881), přibližoval krásy podzemního světa široké veřejnosti. Jeho práce položila základy pro pozdější ochranu a výzkum jeskyní v Česku.   1846 Narodil se Jenő (Eugen) Ruffínyi (1846–1924), uherský báňský inženýr a amatérský speleolog. Proslavil se jako objevitel Dobšinské ledové jeskyně na Slovensku. V roce 1870 vedl výpravu, která jako první pronikla do této unikátní ledové jeskyně. Dobšinská jeskyně se stala první elektricky osvětlenou jeskyní v Evropě a Ruffínyiho jméno je s ní dodnes neodmyslitelně spojeno.   1856 Zemřel William Buckland (1784–1856), britský geolog, paleontolog a anglikánský duchovní. Proslavil se analýzou fosilií z jeskyní, zejména výzkumem Kirkdaleské jeskyně v Yorkshiru. Roku 1823 objevil kostru tzv. Červené lady z Pavilandu, jedno z nejstarších lidských pohřebišť v Británii. Buckland také pojmenoval prvního známého dinosaura (Megalosaurus) a zavedl pojem koprolity (zkamenělý trus).   1856 Narodil se Henry Chapman Mercer (1856–1930), americký archeolog, sběratel a spisovatel. V 90. letech 19. století zkoumal fosilní nálezy v jeskyni Port Kennedy v Pensylvánii a v roce 1895 publikoval knihu „The Hill-Caves of Yucatan“, v níž popsal své výzkumy jeskyní na Yucatánu. Mercer byl také významným popularizátorem archeologie.   1856 Ve Feldhoferské jeskyni v Německu byly nalezeny fosilní pozůstatky neznámého pravěkého člověka. Tento nález, dnes známý jako Neanderthal 1, byl prvním vědecky uznaným důkazem existence jiného lidského druhu – Homo neanderthalensis. Objev zásadně změnil pohled na evoluci člověka a otevřel cestu k dalšímu výzkumu lidského původu. Později byla jeskyně zcela odtěžena lomem.   1866 Narodil se Robert Broom (1866–1951), skotsko-jihoafrický lékař a paleontolog se proslavil výzkumem jeskyní v oblasti Sterkfontein v Jižní Africe. Od roku 1936 zde objevil řadu fosilií australopitéků. Jeho práce potvrdila, že Afrika je kolébkou lidstva, a významně přispěla k přijetí evoluční teorie člověka.   1866 Rok 1866 přinesl důležitý milník v ochraně jeskyní – australské Jeskyně Jenolan v Novém Jižním Walesu byly poprvé svěřeny do státní správy. Tento krok znamenal počátek institucionální ochrany jeskynních systémů jako veřejného přírodního dědictví. O rok později byl jmenován první oficiální správce jeskyní, což vedlo k systematickému zpřístupňování a ochraně těchto unikátních lokalit.   1866 Vznikla první rozsáhlá fotodokumentace jeskyně. Belgický fotograf Charles Waldack pořídil v americké jeskyni Mammoth Cave čtyřicet dva stereofotografií pomocí hořčíkových světlic a velkoformátového fotoaparátu. Tyto snímky se staly prvním vizuálním svědectvím o kráse a rozmanitosti podzemního světa a položily základy pro využití fotografie ve speleologii.   1906 Zemřel Karel Kořistka (1825–1906), český geograf a kartograf, který se jako jeden z prvních věnoval vědeckému měření v Moravském krasu. Roku 1852 provedl výšková měření Macochy a okolních jeskyní a správně určil spojitost mezi podzemními toky. Jeho práce významně přispěla k hydrologickému výzkumu krasových oblastí a jeho členění Moravského krasu na tři oblasti podle povodí se používá dodnes.   1906 Ve Spojených státech amerických byl přijat tzv. Antiquities Act – zákon o starožitnostech. Tento přelomový právní předpis umožnil prezidentovi vyhlašovat národní památky k ochraně přírodních a kulturních lokalit, včetně jeskyní. Díky tomuto zákonu byly chráněny například Jewel Cave nebo Natural Bridges.   1916 Zemřel Martin Kříž (1841–1916), moravský notář, speleolog, archeolog a spisovatel. Již jako student sestoupil na dno Macochy a později se věnoval výzkumu jeskyní v Moravském krasu. Objevil nové části jeskyně Kůlna a prováděl archeologické výzkumy v jeskyni Pekárna. Zavedl vlastní triangulační síť pro mapování krasu a publikoval první moderní průvodce moravskými jeskyněmi.   1916 Byla založena Správa národních parků USA (National Park Service, NPS). Tato federální agentura sjednotila správu národních parků a památek a stanovila jejich hlavní poslání: chránit přírodní a kulturní bohatství pro budoucí generace. Jeskyně jako Carlsbad Caverns, Wind Cave či Mammoth Cave se tak dostaly pod jednotnou správu a začala éra vědeckého výzkumu, regulace návštěvnosti a vzdělávání veřejnosti.   1926 Narodil se László Jakucs (1926–2001), maďarský geolog a speleolog, který v roce 1952 objevil Béke-barlang – údajně první jeskyni na světě nalezenou na základě vědecké predikce. Byl také ředitelem Aggtelecké jeskyně Baradla a autorem mnoha vědeckých publikací o krasových jevech. Jeho práce spojovala vědecký výzkum s objevováním nových jeskynních systémů.   1946 Došlo k objevu Svitků od Mrtvého moře v kumránských jeskyních na území dnešního Západního břehu v Izraeli. Beduínští pastýři tady našli stovky starověkých rukopisů, které poskytly důležitý pohled do judaismu doby Druhého chrámu a raného křesťanství. Tento archeologický nález zásadně ovlivnil biblická studia a historické poznání. Někdy bývá označován jako archeologický nález století.   1956 Francouzským speleologům se podařilo během expedice do jeskyně Gouffre Berger poprvé v historii sestoupit pod hloubku 1000 metrů. Tato výprava, vedená Jo Bergerem, stanovila nový světový rekord a stala se milníkem v dějinách speleologie. Ukázala možnosti moderní techniky a mezinárodní spolupráce při průzkumu extrémních jeskynních systémů.

-red-   Nedvěd O. (2025): Chemoautrofní pavoučí jeskyně – Vesmír, 104, 2025/12, str. 676-677 Krátký článek popisuje, jak mohou přežít pavouci v jeskyni Sulfur.   Audy M. (2025): Jeskyně Sulfur pokračuje – Vesmír, 104, 2025/12, str. 670 Článek ve stručnosti seznamuje s výsledky podzimní expedice.   Mareš J., Bruthans M., Filippi M. (2025): Český ráj – přírodní geologická laboratoř světového významu – Ochrana přírody, 5/2025, str. 14-18 https://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-nasi-prirody/cesky-raj-prirodni-geologicka-laborator-svetoveho-vyznamu/ Perex článku: Český ráj je z hlediska geologie mimořádně zajímavou a významnou oblastí, kde se na malé ploše koncentrují horniny různého původu a složení. Proto zde můžeme pozorovat pískovcová skalní města, torza sopek, ale dokonce i dobře rozvinutý kras. Kromě toho se tu nalézá množství zajímavých a krásných minerálů. Netradiční pohled na Český ráj.   Zajíček P. (2025): 75 let zpřístupnění Jeskyně Na Pomezí – Ochrana přírody, 5/2025, str. 39-18 https://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-historie-ochrany-prirody/jeskyne-na-pomezi/ Perex článku: Jeskyně Na Pomezí je nejdelším jeskynním krasovým systémem v ČR vytvořeným v krystalických vápencích. První části byly za ne zcela objasněných událostí objeveny již v roce 1937. Podstatná část jeskynního systému pak byla objevena při lomové činnosti v roce 1949. O rok později byly některé úseky upraveny, elektricky osvětleny a zpřístupněny veřejnosti. Ohlédnutí za historií objevu a provozem.   Drbal K. (2025): Cena Správy jeskyní České republiky udělena – Ochrana přírody, 5/2025, str. I https://www.casopis.ochranaprirody.cz/kuler-zpravy-aktuality-zajimavosti/cena-spravy-jeskyni-ceske-republiky-udelena/ Zpráva o prvním udílení ceny. Laureáty se stali: Dr. Kinga Székely, RNDr. Jaroslav Hromas, Hynek Pavelka, Mgr. Ladislav Slezák a RNDr. Radko Tásler.   Šafář J., Havira M. (2025): Na Špičáku nejsou jenom jeskyně – Ochrana přírody, 6/2025, str. 7-10 https://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-nasi-prirody/na-spicaku-nejsou-jenom-jeskyne/ Perex článku: Nevysokých zalesněných vršků nabízí oblíková krajina severně od Jeseníku velké množství. Ale jen jeden – mezi Písečnou a Supíkovicemi – v sobě ukrývá řadu pokladů. Od těch neživých v podobě jeskyně s unikátními chodbami srdcového tvaru či s archaickými kresbami, se zvolna mizícími nápisy pod sintrovými povlaky a s nickamínkem, až po ty živé, které svým bytím propojují svět podzemí a lesa na povrchu. Komplexní pohled na Špičák, zaměřený nejen na jeskyně, ale hlavně na faunu a flóru.   Hromas J. (2025): Od objevu Koněpruských jeskyní uplynulo 75 let – Ochrana přírody, 6/2025, str. 36-39 https://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-historie-ochrany-prirody/75-let-konepruskych-jeskyni/ Perex článku: „Až při prohlídce lomu dne 14. září 1950 ředitel Pastora, vedoucí Frič, Duha a já, Karel Mareš, jdem nad lomem, když přijdu k místu, volá na mě lamač Frant. Štěpán, mistře, tu jsem právě po odstřelu přišel na díru ve stěně lomu. Byla tam díra 10 m dlouhá, 4 m šíře a 3 m výšky. Z této jeskyně vede chodba 13 m dlouhá…“ uvedl ve vzpomínkách v roce 1997 mistr Houbova lomu na Zlatém koni u Koněprus Karel Mareš. Článek připomíná okolnosti objevu i další zpřístupňování jeskyně.   Drbal K. (2025): Rozhovor s Jaroslavem Hromasem, dlouholetým ředitelem Správy jeskyní ČR – Ochrana přírody, 6/2025, str. 43-44 https://www.casopis.ochranaprirody.cz/rozhovor/rozhovor-s-jaroslavem-hromasem-II/ Netřeba rozepisovat se podrobněji.   Holer T. (2025): Jeskynní mločíci Sardinie – Ochrana přírody, 6/2025, str. 45-48 https://www.casopis.ochranaprirody.cz/mezinarodni-ochrana-prirody/jeskynni-mlocici-sardinie/ Perex článku: „Středomořské ostrovy jsou pro nás častým cílem letních dovolených. Druhý největší z nich – Sardinie – láká na pláže s bílým pískem, specifickou kuchyni či památky v podobě až tři tisíce let starých staveb prastaré nuragské civilizace. I přírodovědci si na Sardinii přijdou na své. Obdivovat zde mohou unikátní a rozmanitou krajinu a v ní desítky endemických druhů rostlin a živočichů. S naším týmem jsme se na Sardinii vydali v roce 2023 hledat zdejších pět druhů jeskynních mločíků rodu Speleomantes, které si představíme v tomto článku.   Stárka L. (2025): UNESCO stanovilo na 13. října Mezinárodní den jeskyní a krasu – Ochrana přírody, 6/2025, str. VI https://www.casopis.ochranaprirody.cz/kuler-zpravy-aktuality-zajimavosti/13-rijna-mezinarodni-den-jeskyni-a-krasu/ Oznámení příjemné skutečnosti s upozorněním, že první oslava proběhne 13. října 2026.   Stárka L. (2025): Zpráva o akci Kras, jeskyně a lidé 2025 – Ochrana přírody, 6/2025, str. VIII-IX https://www.casopis.ochranaprirody.cz/kuler-zpravy-aktuality-zajimavosti/zprava-o-akci-kras-jeskyne-a-lide-2025/ Shrnutí konference, která se konala ve dnech 7.– 8. listopadu 2025 se ve Svatém Janu pod Skalou v Českém krasu.   Sklenář K. (2025): Hrabě Eugen Černín z Chudenic v Prokopské jeskyni roku 1809 – Český kras, 51, 13–18. Beroun. Propojení šlechty a jeskyní není v Českém krasu tak bohaté a pevné jako v krasu Moravském. Jednou z mála výjimek je návštěva hraběte Eugena Ervína Karla Černína z Chudenic (1796–1868) v Prokopské jeskyni v roce 1809. Článek se věnuje nejen návštěvě samotné, ale i tomu, co jí předcházelo a následovalo.   Žák K., Kolčava M., Hejna M. (2025): Databáze jeskyní Českého krasu: doplňky a změny za období od 1. října 2023 do 30. září 2025. – Český kras, 51, 19–28. Beroun. Autoři tradičně rekapitulují všechny nově objevené jeskyně a změny v již dříve známých jeskyních Českého krasu za poslední dva roky. Co ze seznamu vyplývá? Ke změnám či úpravám došlo u 44 jeskyní, nově byly objeveny tři krátké jeskyně. K datu uzávěrky je tak z Českého krasu evidováno 744 jeskyní o celkové délce 27 057 m. Nárůst délek jeskyní tvoří 286 m.   A na závěr dvě knihy:   Zpřístupněné jeskyně Evropy – výpravná publikace Pavla Gejdoše, kterou vydala Správa jeskyní České republiky. Recenzi na ni lze nalézt třeba v časopisu Ochrana přírody: https://www.casopis.ochranaprirody.cz/kuler-recenze/gejdos-pavel-zpristupnene-jeskyne-evropy/   Přitažlivost suchozemských hlubin – už podtitul „Vzpomínky zakládající generace ZO ČSS 6-14 Suchý žleb“ hovoří za vše. Ota a Heda Šimíčkovi posbírali vzpomínky členů na činnost u nás i v zahraničí od roku 1964 až do současnosti.    

Radko Tásler (ZO ČSS 5-02 Albeřice)   Úvod Česká speleologická společnost ZO 5-02 Albeřice provádí již řadu let mimo jiné průzkum, revizi a dokumentaci montánních tvarů a menších čoček karbonátových hornin v Krkonošském národním parku a jeho ochranném pásmu. Cílem je nejen podrobný průzkum a dokumentace, ale i odběr vzorků a jejich petrologické vyhodnocení, objasnění těžené suroviny, případně i historie lokality a v případě karbonátových hornin i nalezení nových těles. V posledních letech výrazně pomáhá technologie zobrazování povrchu LIDAR. Daří se tak identifikovat i malé zarostlé tvary unikající dosud pozornosti. Jednou z detailně neprobádaných lokalit je Javorník. Území Javorníku a jeho širší okolí bylo z větší části stručně popsáno Táslerem a kol (1989). Některé montánní tvary byly pouze zaevidovány bez objasnění těžené suroviny (Tásler a kol.1989). Jiřskémy příkopu se dále věnoval Tásler (1999). Výsledky průzkumu byly zpracovány do odborné zprávy ZZ 0569 odevzdané do archivu Správy KRNAP a ČSS.   Poloha zkoumané a geologická pozice lokality Lokalita leží asi 800 m sz. od konce zástavby obce Javorník na katastrálním území Rudník. Geomorfologicky náleží k Janskému hřbetu (Demek a kol. 2014). Území odvodňuje bezejmenný potok a je přístupné terénním automobilem po svážné komunikaci z obce Javorník. Je porostlé smíšeným lesem s převahou buků. Širší území je budováno horninami krkonošsko-jizerského krystalinika. Převažují chloriticko-sericitické fylity až svory s vložkami karbonátových hornin, porfyroidů a syenitů.     Obr. 1 Plán dokumentačních bodů/montánních tvarů na pozadí modelu reliéfu terénu LIDAR Správy KRNAP.   Obr. 2 Neúplná geologická mapa zkoumané lokality. Výřez listu 03-42-17.     Metodika Zkoumané území bylo zmapováno v rámci úkolu ověření lokalit po těžbě zlata (Tásler a kol.1989). Z této práce byly použity dokumentační body označené Db. Dále byly použity body z dlouhodobého nesystematického mapování ČSS ZO 5-02 – body označené Laz. Na tyto práce navázal současný průzkum, kdy bylo upřesněno geologické mapování, vyhloubeny sondy do zvětralinového pokryvu a odebrány vzorky hornin a podrobeny analýze. Detailně byly pomocí modelu reliéfu LIDAR Správy KRNAP zdokumentovány montánní tvary. Následně bylo vše vyhodnoceno do mapy včetně popisu jednotlivých montánních tvarů – dokumentačních bodů. Nové body jsou označeny prostou číslicí.   Popis montánních tvarů Při popisu odkazujeme na obr. 1, kde je přesná lokalizace.   Laz 8 Těžební rýha – deprese – dlouhá zhruba 50 m, široká 15 a 8 m hluboká. Protažená směrem SZ-JV. Na jv. dolním konci je otevřená do svahu a pokračuje málo znatelná mělká rýha do vzdálenosti zhruba 50 m. Strmé stěny jsou tvořeny hlinito-kamenitou svahovou sutí s úlomky sekrečních křemenů. Mělkými sondami byly zastiženy balvany do 20 cm sekrečních křemenů se záteky oxidů železa a fylitů až svorů.   Obr. 3 Pohled do těžební rýhy Laz 08 od jejího spodního konce.   Laz 287 Jámový, zcela zasucený, lom ve svahu. Rozměry zhruba 12 × 12 m. Před lomem je odval. Hloubka, respektive výška, východní stěny do 8 m. Strmé stěny jsou tvořeny hlinito-kamenitou svahovou sutí s úlomky sekrečních křemenů. Mělkými sondami byly zastiženy balvany do velikosti 20 cm, tvořené fylity až svory. Ojedinělé jsou sekreční křemeny s oxidy železa. Severně od lomu je velmi nepravidelná deprese – dobývka/lom? (bod č. 1) od které se táhne mělká rýha (bod č. 3). Rýha se směrem po svahu rozšiřuje a proti svahu větví. Zde byly nalezeny vápencové balvany do velikosti 20 cm. Rýha pokračuje pod svážnici až k potoku, ale je již mělčí. Dobývku 1 a lom Laz 287 spojuje málo znatelná průběžná cesta (bod č. 2).   Obr. 4 Odval zcela zasuceného jámového lomu Laz 287   Laz 9 Nepravidelná rýha/dobývka s mokřinou, která je zde i za dlouhotrvajícího sucha. Přímo na svahu nad mokřinou byly nalezeny vápencové balvany do velikosti 20 cm.   Bod č. 1 Velice nepravidelná mělká deprese do délky 15 m, na kterou navazuje pod cestou (bod č. 2) příkopová deprese (bod č. 3).   Bod č. 2 Hůře znatelná cesta spojující montánní tvary Laz 287 a bod č. 1. Cesta málo zřetelná pokračuje dále na sever a serpentinami téměř až k vrcholu hřbetu.   Obr. 5 Jedna z několika hůře znatelných cest, které spojovaly dobývky a šachtice. Zde bod 2.   Bod č. 3 Mělký příkop ústící do dobývky (bod č. 4).   Bod č. 4 Mělká, velice nepravidelná, příkopová dobývka po svahu dolů.   Bod č. 5 Skupina tří rýh do hloubky 2 m hloubených po svahu. Rýhy jsou poznamenány svážením klád. Pod svážnicí pokračuje jedna rýha o hloubce až 3 m k potoku. Všechny rýhy byly protnuty svážnicí a jejich případné větvení zahrnuto. Není vyloučeno i nahrnutí malého množství materiálu do těchto rýh.   Bod č. 6 Chaotické uskupení mělkých dobývek a dvou zavalených šachtic.   Obr. 6 Chaotické uskupení zavalených šachtic a mělkých dobývek u bodu 6.   Bod č. 7 Serpentinová cesta obcházející dobývky bodu č. 6. Nelze vyloučit původní napojení na cestu vedoucí až k lomu Laz 217. Cesta poznamenaná svážením klád. Souvislost s těžbou není zcela zřejmá.   Laz 217 – jámový lom Opuštěný jámový lom 20 × 5 m s hloubkou 5 m. Skalní stěny do výšky 1 m. Zasucený. Krystalický vápenec, sericitický, jemnozrnný. Světle šedý až hnědý. Na s. straně výchoz 0,5 m² rozvětralého fylitu. F: 180/55; 330/45, P: 170/90, zkrasovělá, náznak embryonálního kanálku. Na jz. straně je krystalický vápenec nafialovělý, sericitický, jemnozrnný až středně zrnitý. Žilka kalcitu. Náznaky lokální brekciace, klasty až 1 cm.   Obr. 7 Zcela zasucený a zarostlý jámový lom Laz 217. V letech 1983 až 1988 byly v lomu znát zhruba 1 m vysoké vápencové stěny.   Obr. 8 Pruhy porfiroidů, tvořící výrazné stupně ve svahu jižně od lomu Laz 217.   DB-104 Drobné skalky, není vyloučená těžba. Porfyroidy, šedorůžové ostrohranně kostkovitě rozpadavé. F: 220/35   Bod č. 8 Jednostranný obval se zavalenou šachticí v mírném svahu. Průměr šachtice do 4 m, hloubka necelé 2 m. Detektor kovů na Au negativní. Ing. J. Konečný zde našel želízko.   Obr. 9 Zavalená šachtice č. 8 s jednostranným nevýrazným obvalem.   Bod č. 9 Plošina s malou elevací o výšce do 0,5 m a plošných rozměrech 1 × 1 m. Plošina je pravděpodobně antropogenního původu. V elevaci byly nalezeny zbytky po zpracování vápence. Plošný rozsah níže popsané horniny nebyl sondován.   Bod č.10 Torzo na sucho skládané malé pece o průměru zhruba 1,5 m. V roce 1984 byly obrysy ještě znát, dnes již nejsou patrné. Od pece je náznak cesty po svahu dolů.   Laz 302 Pahrbky vysoké maximálně 2 m, pravděpodobně sejpy, v ploché údolní nivě.   Obr. 10 Ponechané vápno na nízké elevaci u jámového lomu Laz 217. Přírodní „travertinový“ vzhled napovídá značnému stáří.   Závěr Na lokalitě Javorník – Na ztraceném byla prozkoumána a zdokumentována řada montánních a k nim doprovodných tvarů. Bylo nalezeno další těleso krystalických vápenců až kalcitických dolomitů. Prokázána je těžba vápence na dvou místech a jeho zpracování na místě nejasného rozsahu a stáří. Zavalené mělké šachtice a rýhy jsou s největší pravděpodobností pozůstatky po mělké těžbě oxidických železných rud. Těžba zlata potvrzena nebyla. Stáří prací lze odhadnout na 17. až 18. století. Žádná důlní míra zde nebyla položena. Jedná se o lokalitu stranou turistického ruchu, kde nikoho nepotkáte. Takových míst je v Krkonoších málo.   Literatura Demek J., Mackovčin P. (red) 2014: Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. Část I. Mendelova univerzita v Brně. 610 str. Tásler R. a kol. (1989): Český masiv-ověřování prognóz Au. Dílčí úkol: Rýchorské hory. – MS Geofond Praha. Tásler R. (1993): Geologická mapa 1:10000 jižní části rýchorského krystalinika s vyznačením montánních tvarů. – MS. Archiv České speleologické společnosti Albeřice. Svoboda nad Úpou. Tásler R. (1996): Nový pohled na historická zlatá ložiska rýchorského krystalinika. Sborník Montanisticko geologické nadace Terra 2:48-52. Zlaté Hory. Tásler R. (1999): Historická dobývka „Jiřský příkop“ nad Javorníkem ve Východních Krkonoších. – Opera Corcontica 36:25-33. Vrchlabí.   Poděkování Děkujeme laboratoři LABTECH, konkrétně laboratoři v Kutné Hoře za analýzy karbonátových hornin.

-red-   Sulawesi: když se ukázalo, že nejstarší umění není jen v Evropě Nejen časopis Nature přinesl počátkem roku zprávu o nálezu nejstarších datovatelných jeskynních maleb. Jeskyně na indonéském ostrově Sulawesi byly místním obyvatelům známé dávno předtím, než o ně začali projevovat zájem archeologové. Teprve v 70. letech 20. století však badatelé systematicky zaznamenali malby na jejich stěnách – především otisky lidských rukou a jednoduché figurální motivy. V té době se na ně pohlíželo spíše jako na regionální zvláštnost. Opravdová „kolébka umění“ se tehdy hledala především ve Francii a Španělsku. Dlouho chyběl hlavní klíč: spolehlivé určení stáří. Pigmenty samotné totiž nelze snadno datovat. Zlom nastal až na přelomu tisíciletí, kdy vědci začali využívat fakt, že staré malby jsou často překryty tenkými vrstvičkami vápence, vzniklými po jejich namalování. Pomocí uranthoriového datování těchto povlaků bylo možné určit, kdy se vápenec vytvořil – a tím pádem zjistit, že malba pod ním musí být ještě starší. Když se tato metoda začala systematicky používat, přišlo překvapení. Některé malby na Sulawesi se ukázaly být staré více než 60 tisíc let, a některé dokonce téměř 70 tisíc let. To znamenalo jediné: lidé vytvářeli symbolické umění dávno předtím, než se objevily slavné malby v evropských jeskyních. Z regionu, který byl dlouho považován za okrajový, se rázem stalo jedno z klíčových míst světových dějin umění. Postupně se navíc ukázalo, že sulaweské malby nejsou jen „kopií“ evropských tradic. Mají vlastní styl, například zvláštně upravené otisky rukou se špičatými prsty. Díky propojení moderních geochemických metod s detailním studiem stylu dnes víme, že Sulawesi nebylo kulturní periferií, ale živým centrem raného lidského myšlení a symboliky. Podrobnosti třeba na: https://www.nature.com/articles/s41586-025-09968-y   Grotte à Hominidés: jeskyně, která zpřesnila časovou osu lidské evoluce Jak informuje např. web sciencealert.com, na opačné straně světa, na okraji marocké Casablancy, se odehrával jiný, ale neméně důležitý příběh. Roku 1969 zde byla v jedné z jeskyní nalezena lidská dolní čelist. Nález naznačoval velké stáří, ale nikdo tehdy nedokázal přesně říct, jak starý vlastně je. Podobně jako na Sulawesi i zde zpočátku převládaly odhady založené na vrstevnatosti sedimentů a srovnání s jinými lokalitami. Situace se změnila koncem 80. let, kdy byl zahájen dlouhodobý výzkumný program Préhistoire de Casablanca. Místo se začalo zkoumat systematicky, vrstvu po vrstvě, s důrazem na přesnou dokumentaci a propojení archeologie s geologií. Postupně se objevovaly další lidské fosilie i kamenné nástroje, ale stáří nálezů se stále pohybovalo v poměrně širokém časovém rozmezí. Změnu přinesla magnetostratigrafie – metoda, která využívá fakt, že zemské magnetické pole se v minulosti několikrát obrátilo. Tato přepólování jsou zaznamenána v sedimentech po celém světě a fungují jako globální časové značky. V sedimentech jeskyně se podařilo zachytit jeden z nejvýznamnějších zlomů, tzv. přechod Matuyama–Brunhes, který proběhl zhruba před 773 tisíci lety. Ukázalo se, že lidské fosilie z Grotte à Hominidés pocházejí právě z vrstev ukládaných v tomto období. Díky tomu patří dnes tato lokalita k nejpřesněji datovaným nalezištím raných lidí v Africe. Moderní zobrazovací metody, jako mikroCT, navíc umožnily nahlédnout do vnitřní stavby zubů a kostí, aniž by byly poškozeny. Kombinace přesné chronologie a detailní analýzy tvaru ukázala, že tito lidé stáli velmi blízko společnému předkovi moderního člověka, neandertálců a denisovanům. Více informací např. na: https://www.sciencealert.com/moroccan-cave-fossils-capture-a-crossroads-in-modern-human-evolution   Jeskyně na Marsu vzniklé působením vody Po desetiletí si vědci mysleli, že pokud na Marsu existují jeskyně, vznikly výhradně sopečnou činností – jako lávové tunely, podobné těm na Havaji nebo Islandu. V listopadu 2025 se však tento obraz zásadně změnil. Analýza archivních dat z několika marsovských misí odhalila zcela nový typ jeskyní, které se nepodobají ničemu, co jsme dosud na Rudé planetě znali. V oblasti Hebrus Valles, ležící mezi sopkou Elysium Mons a nížinou Utopia Planitia, bylo identifikováno osm kruhových propadlin o průměru desítek až více než sto metrů. Tyto útvary nemají v okolí vyvržený materiál ani vyvýšené okraje typické pro impaktní krátery. Vědci proto dospěli k závěru, že jde o propadlé stropy podzemních dutin. Zásadní je ale jejich původ. Geochemická data z přístrojů na palubě sond Mars Global Surveyor a Mars Odyssey ukazují, že okolní horniny jsou bohaté na uhličitany a sírany. To znamená, že tyto marsovské dutiny pravděpodobně vznikly dlouhodobým působením kapalné vody, nikoli lávy. Pro astrobiologii je to zásadní zpráva. Jeskyně představují prostředí, které je chráněné před kosmickým zářením, extrémními teplotními výkyvy a prachovými bouřemi. Pokud na Marsu někdy existoval mikrobiální život, právě na takových místech bychom mohli najít jeho stopy. Autoři studie proto označují krasové jeskyně v Hebrus Valles za jedny z nejslibnějších cílů budoucího průzkumu Marsu. Objev zároveň rozšiřuje představu o dávném klimatu Marsu. Vznik krasu vyžaduje nejen vodu, ale také dlouhodobé chemické zvětrávání, což naznačuje stabilnější a vlhčí podmínky, než jaké si často s Marsem spojujeme. Více informací o objevu najdete např. na: https://www.space.com/astronomy/mars/newfound-water-carved-caves-on-mars-could-hide-evidence-of-past-red-planet-life   Robotický průzkum lávových jeskyní a nová éra speleologie Jak uvádí server sciencedaily.com, evropský výzkumný tým (DFKI, University of Málaga, GMV) otestoval heterogenní tým tří autonomních robotů v blíže nespecifikované lávové jeskyni na ostrově Lanzarote. Nešlo o simulaci, ale o plnohodnotný terénní experiment v prostředí, které svou morfologií odpovídá jeskyním na Měsíci a Marsu. Robotický průzkum probíhal ve čtyřech fázích. Nejprve dva pozemní roboti zmapovali okolí vstupu pomocí kamer a laserových skenerů. Poté byl do jeskyně vypuštěn robot, který vytvořil detailní 3D model vstupní části. Nejnáročnější fáze následovala vzápětí: menší průzkumný robot byl na laně spuštěn svisle dolů, oddělil se a samostatně projel více než 230 metrů jeskynního tunelu, přičemž kontinuálně vytvářel trojrozměrnou mapu v absolutní tmě. Výsledky kombinují data z LiDARu, inerciálních jednotek a vizuální navigace a umožňují rekonstruovat tvar jeskyně s vysokou přesností. Zároveň se ukázaly limity současné techniky. Jednou z hlavních výzev je vysoká vlhkost, která snižuje účinnost některých radarových senzorů. Problémem také zůstává autonomní navigace bez GPS. Význam těchto projektů však sahá daleko za speleologii. Lávové tunely jsou na základě družicových dat známy i na Měsíci a Marsu a představují potenciální úkryt před radiací, teplotními extrémy a mikrometeority. To, co se dnes testuje v pozemských jeskyních, je tak přímou přípravou na budoucí kosmické mise. Více informací třeba na: https://www.sciencedaily.com/releases/2026/02/260201231259.htm   Nový Zéland a paleoekologická „časová kapsle“ Za další novinkou se vydáme díky webu www.zmescience.com k protinožcům. V jeskyni Moa Eggshell v oblasti Waitomo se vědcům podařilo nahlédnout do zcela neznámé kapitoly vývoje místní přírody. V této jeskyni byly nalezeny fosilie dvanácti druhů ptáků a čtyř druhů žab, uložené mezi dvěma jasně identifikovatelnými vrstvami sopečného popela. Právě přítomnost popelových horizontů umožnila přesné datování: spodní vrstva pochází z erupce staré přibližně 1,55 milionu let, horní z tzv. Kidnapperské erupce staré asi jeden milion let. Fosilní společenstvo je tedy možné s vysokou jistotou zařadit do raného pleistocénu. Nálezy ukazují, že novozélandská fauna byla v této době výrazně odlišná od té, kterou později poznali lidé. Mezi objevenými druhy je například vyhynulý papoušek Strigops insulaborealis, považovaný za předka dnešního kakapa. Analýza ukazuje, že 33–50 % ptačích druhů z tohoto období zmizelo ještě dávno před příchodem člověka. Jeskynní záznam tak zásadně koriguje jednoduchý příběh, podle něhož byla novozélandská příroda stabilní až do příchodu lidí. Data z jeskyní ukazují, že ekosystémy byly opakovaně narušovány klimatickými výkyvy mezi dobami ledovými a meziledovými, a především katastrofálními sopečnými erupcemi, které dokázaly během krátké doby „resetovat“ celé krajiny. Vedle fosilií sehrávají klíčovou roli i jemnozrnné sedimenty a pylová zrna, která umožňují rekonstruovat změny vegetace, požárové režimy a vlhkost klimatu v dlouhých časových řadách. Jeskyně zde fungují jako prostředí s minimálním rušením, kde se tyto signály zachovávají mnohem lépe než na povrchu. Více informací např. na: https://www.zmescience.com/ecology/animals-ecology/new-zealand-fossil-cave-kakapo-evolution/   Jak sedimenty odhalují dávné obyvatele jeskyní aneb DNA ukrytá v jeskynní půdě Ještě donedávna platilo jednoduché pravidlo: bez kostí není minulost. Pokud archeologové nebo paleontologové v jeskyni nenašli lidské či zvířecí ostatky, nemohli s jistotou říct, kdo ji obýval. Výzkum publikovaný v prosinci 2025 však ukazuje, že jeskyně v sobě skrývají mnohem bohatší archiv – DNA uloženou přímo v sedimentech. Tzv. environmentální DNA (eDNA) pochází z mikroskopických zbytků buněk, exkrementů, srsti, slin nebo rozkládajících se tkání. V běžném prostředí se rychle rozpadá, ale jeskyně díky stabilní teplotě a vlhkosti fungují jako přirozené konzervační komory. Sediment se tak stává doslova biologickou časovou kapslí. Výzkumný tým z Geogenomic Archaeology Campus Tübingen (GACT) analyzuje tímto způsobem například sedimenty z německé jeskyně Höhle Fels, známé také nálezem Venuše či nejstarších hudebních nástrojů. DNA ze sedimentů zde umožňuje sledovat, kdy se v jeskyni střídali neandertálci, anatomicky moderní lidé a pleistocenní zvířata, i v obdobích, z nichž se nedochovaly žádné kosterní pozůstatky. Metoda má obrovský potenciál. Umožňuje odpovídat na otázky, které byly dříve prakticky nezodpověditelné: – Sdíleli lidé a neandertálci stejné jeskyně? – Jak rychle se měnilo složení fauny při klimatických výkyvech? – Jaké ekosystémy existovaly v okolí jeskyně před desítkami tisíc let? Nejstarší dosud známá sedimentární DNA pochází z Grónska a je stará přibližně dva miliony let, což naznačuje, že možnosti této metody sahají hluboko do minulosti. Jeskyně se tak z archeologických lokalit mění v genetické archivy planety. Více informací na https://theconversation.com/dna-from-soil-could-soon-reveal-who-lived-in-ice-age-caves-270318

Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)   Devatenáctý mezinárodní speleologický kongres se konal v brazilském Belo Horizonte. Jaké je to město? Na každého asi bude působit jinak. „Víš, Belo Horizonte sice znamená krásná vyhlídka, ale moc krásné město to není, ono je spíš na byznys než na turistiku,“ varoval mě můj brazilský kamarád Leonardo a já s ním po pár hodinách začal souhlasit. Proč? Špatně se v něm orientuje. Centru vévodí rozlehlý kruhový objezd, ze kterého vybíhají paprskovitě hlavní silnice a z nich opět paprskovitě vedlejší silnice. Křižovatky šesti ulic nejsou žádnou vzácností, takže se vám při troše nepozornosti může stát, že nakonec dojdete na stejné místo, ze kterého jste vyšli, ačkoliv jste měli pocit, že jdete stále dopředu. Pokud vůbec někam dojdete. Absolutní předností zhýčkaný středoevropan má šanci zhruba padesát na padesát, že přežije první přechod silnice. Auta nejen že před chodcem nezpomalí, ale naopak ještě zrychlí, aby dokázala projet těsně před špičkami bot. A opravdu, když člověk začne pozorovat chování místních, zjistí, že si ani ten nejdrsnější Brazilec nedovolí vstoupit do vozovky, vidí-li auto, byť jen v dálce na horizontu.   Obr. 1 Zatopený povrchový důl na Serra do Curral, v pozadí vrchol Pico Belo Horizonte.   A pak tady máte ty bezdomovce. Nejsou nebezpeční, ale jsou všude. Někteří polehávají jen na dece, někteří mají matrace. Ti stydlivější žijí ve stanech, někteří si staví poměrně složité příbytky z kartonových krabic. Vedle jednoho z nich stojí i psí bouda. Ale není to obyčejná psí bouda, tahle vypadá úplně jak z Ladových obrázků. A to je jedna z prvních desítek drobností, díky kterým se nakonec s městem spřátelíte. Chcete-li ale sbližování urychlit, rozhodně vyrazte do městského parku Mangabeiras. Z centra jste tam za slabou hodinu rychlejší chůze. Městský park si můžeme představovat různě, ale v případě Mangabeiru se pravděpodobně skutečnosti ani nepřiblížíme. Se svými 337 ha je skoro čtyřikrát větší než Stromovka. Z větší části je obehnán plotem, jak se později ukazuje, bohužel pro nás. Za hlavním vchodem je živo, rodiny posedávají na trávníku s piknikovými košíky, kluci hrají fotbal, trochu stranou velebí skupinka lidí v kruhu zpěvem a tancem boha. Náš cíl, tedy můj a Kocoura, však leží o tři sta výškových metrů jinde, na vrcholu Pico Belo Horizonte. Proto necháváme dav za sebou. Po půl kilometru náš výšlap končí. Zavřená brána, nápis v portugalštině, ale chápeme, že cesta je dočasně uzavřena. Asi jsme přijeli v nepravý čas. Dočasně uzavřena je i paleontologická expozice v muzeu Přírodní historie, Pamětní muzeum Minas Gerais, Mineralogické muzeum v Ouro Pretu, a to jsme zatím určitě ještě spoustu dalších zajímavých, dočasně uzavřených, míst neobjevili. Po krátkém vnitřním boji se rozhodujeme zákaz uposlechnout, i proto, že se na nás celou dobu podezíravě dívá jeden ze strážců parku. Pico Belo Horizonte nám zatím odolá. Zkouším v mapách najít náhradní variantu. Pokud vyjdeme z parku ven a vejdeme zpět jedním z vedlejších vchodů, můžeme vystoupat na dva kilometry dlouhý hřeben Serra do Curral a po něm přejít k bráně stejnojmenného parku. Boční bránu nacházíme bez problémů. A co myslíte? Brána zamčena, cesta uzavřena. Tentokrát ovšem bez strážce a s vyšlapanou cestičkou okolo. Když už jsme tady, že? Vždyť nás nikdo neuvidí a jestli je s cestou něco špatně, je vymletá, nestabilní nebo co by s ní tak jiného mohlo být, oba jsme zkušení jeskyňáři, jestli tam bude něco nebezpečného, tak to snad poznáme, ne? Tak se tomu vyhneme nebo se vrátíme nebo tak, a přece jsme se netrmáceli takovou dálku, abychom se zase vrátili. Po opravdu krátkém, ale intenzivním vnitřním boji vyrážíme.   Obr. 2 Hřeben Serra do Curral a Belo Horizonte.   Prudkým stoupáním překonáváme výškový rozdíl asi 150 m. Cesta nevede po obyčejné hornině. Šlapeme po stamiliónech či miliardách brazilských realů v podobě kvalitní železné rudy, hematitu. Toho si byla vědoma i těžařská firma MBR, která otevřela v roce 1973 na druhé straně hřebenu povrchový důl. Do roku 2002 pak vyprodukoval těžko uvěřitelných více než 300 mil. tun železné rudy. Je složité představit si, jak vypadala krajina během těžby. Naštěstí se jedná o první takto velký důl v Brazílii, který byl po vytěžení zatopený. Jezero je také to první, co vás při dosažení hřebene zaujme. I když podle mapy víte, že k němu dojdete, stejně vás překvapí. Rozlehlá vodní hladina působí v takové výšce nepatřičně. Krajina za ní je zvlněná, trochu připomíná plato na vajíčka. Sem tam, ovšem řídce, na vás vykoukne nějaká malá vesnička. Osamělý mrak vrhá na krajinu stín v podobě obrovského ptáka. Pak se člověk otočí a užasle vydechne podruhé. Kam až oko dohlédne, domy vysoké i nízké, silnice, dálnice, kostelní věže choulící se ve stínu mrakodrapů, ostrůvky zeleně. Opravdu, Belo Horizonte.   Obr. 3 Belo Horizonte a Kocour.